Postřehy Pavla Seidla - říjen 2013

Nejsem žádný fanatik – tato slova nejednou slyším od lidí, kteří se občas přijdou ze zájmu podívat do kostela a jen tak se mně svěří, že jim to takto vyhovuje, protože s návštěvou kostela zase nechtějí nic přehánět.  Napadlo mne, co ve skutečnosti znamená slovo „fanatik“. S tímto dotazem jsem se obrátil na odbornici v etymologii paní PhDr. Hanu Tomsovou.  Ta mi podala následující informace. „Fanatik“ znamená vášnivý horlitel či posedlý. Pochází z latinského pojmu fanaticus, původně chrámovým kultem posedlý náboženský náruživec. Zastává krajně jednostranný postoj, je neschopen kritického odstupu. Původně byl význam pozitivní, později slovo křesťané používali pro pohany a sektáře. Slovo dostalo význam negativní. V době osvícenství (Voltaire 1694 - 1778 a encyklopedisté od r. 1750) se výraz používal jen pro náboženství. Velmi zajímavé jsou na toto téma citáty moudrých. Španělsko-americký filosof Santayana (1863 – 1952) říká, že fanatik je člověk, který zdvojnásobuje úsilí, když zapomněl cíl. W. Churchill přichází s tezí, že fanatik je člověk, který nemíní změnit myšlení a nebude měnit ani téma.

Útěk z oázy klidu – Nedávno mi jedna moje známá vyprávěla, že mají v malé vesničce v Podkrkonoší chalupu, kde společně s manželem pravidelně tráví víkendy. Před časem tam pozvali také své kamarády z Prahy, aby si u nich v klidu odpočinuli a nabrali nové síly. Ti jejich pozvání nadšeně přijali, toužíce po oáze ticha a klidu. Jenže… v ten víkend se sousedé horlivě pustili do práce. Z jedné strany rachotily benzínové sekačky, ze strany druhé se ozývala cirkulárka řezající dřevo. Do toho jezdili okolo zahrady mladíci na terénních motorkách. Všichni sousedé byli celý víkend tak vytrvalí, že od 7 hodin ráno až do pozdního večera stále něco rachotilo či svištělo. Moji známí raději s návštěvou utekli do nedalekého městečka, kde relaxovali v místním parčíku s povzdechem, že tady je přece jen lépe J

Výzdoba našich hřbitovů – v těchto dnech více než jindy navštěvujeme hřbitovy, klademe na hroby svých rodičů, příbuzných či přátel květiny a rozsvěcujeme svíčky. Lidé stále častěji kladou na hroby květy umělé. Vím, že je to z praktických důvodů. Přesto… Sám bych nikam umělou květinu nepoložil. Květina vyjadřuje krásu svým květem, křehkostí, vůní, a pomíjivost vadnutím. My se z ní můžeme radovat, i v tichém úžasu obdivovat moudrost jejího poselství. Jak je podobná člověku! Jak jednoduše a přitom hluboce vyjadřuje cyklus lidského života! Jenže aby to vše vyjadřovala, nesmí být umělá. Vše umělé je v podstatě nevěrohodné a šlape po pravdě. Proč dávat přednost umělým květům před živými, když jim chybí to podstatné, svědectví o tom, že teď je ta chvíle k obdivu, k novému pohledu, ke vztažení ruky… protože v dalším okamžiku možná nebude příležitost.

Od očekávání k naději

• Musíme zápasit o to,
• abychom opět dokázali trpět;
• vždyť jen ten, kdo přijme utrpení,
• je schopen dobře milovat.

• Jak často zavírám lidi do žaláře svých očekávání
• a zabraňuji tak, abychom se setkali.
• Tak kupím horu zklamání, a ta mě ochromuje a osamocuje.
• I na sebe sám kladu vysoká očekávání
• a sám proti sobě brojím,
• nedaří-li se mi být tím, kým bych rád byl.

• Často vnímám už jen své záporné stránky
• a ničím svou životní sílu.
• Zakouším, že moje víra znova a znova
• ztroskotává na mých očekáváních.

• Lidskou měrou chci měřit lásku Boží
• a uzavírám se, musím-li snášet dlouhou temnotu.
• Proto volám Bože, můj Bože,
• vyveď mě z těsnoty čekání do šíře naděje,
• která vděčně přijímá a nijak nespoutává.
• Otevřen byl bych rád pro druhé lidi,
• dokázal připustit zklamání
• a přesto se neodvrátit.

• Jak rád bych chtěl a dokázal
• přijímat sebe sama se světly a stíny,
• a tvůj obraz ve mně stále znovu dát uzdravovat
• od všeho znetvoření
• a denně činit ten převeliký krůček
• od podezírání k důvěře.