Postřehy Pavla Seidla - srpen 2013

Kmotr nebo kmotříček?  – Nedávno jsem byl v Hradci Králové navštívit svoji desetiletou kmotřenku Elišku. Ta mne při uvítání vždycky oslovuje: „Ahoj kmotříčku“. Přiznám se, že zdrobněliny moc nemiluji, ale v tomto případě je mi to příjemnější, než kdyby mne Eliška oslovila: „Ahoj kmotře!“ V současném etymologickém společenském pojetí je totiž „kmotříček“ považován spíše za dobrosrdečného strejdu, zatímco „kmotra“ má většina lidí ve svém uvažování spojeného s nějakými nečestnými obchody či mafiánskými praktikami.

Lobbování nebo korupce? – V poslední době se hodně diskutuje v souvislosti s nedávnými politickými aférami, které způsobily pád vlády premiéra Petra Nečase, co je vlastně zákonné politické lobbování a co je již zřetelná korupce.

Lobbování (z angl. lobby, původně vrátnice, předsíň, v přeneseném smyslu zájmová skupina) je soustavné prosazování skupinových zájmů zejména v médiích, na veřejnosti, u orgánů státu a jeho představitelů. V širší podobě je lobbování součástí tzv. managementu veřejných záležitostí. Název „lobbování“ se patrně odvozuje od prastarého zvyku, že se prosebníci (římští klienti) shromažďovali v předsíni vlivných osob, panovníků a později i poslanců. V historických společnostech se tedy jednalo o způsob, jak se poddaní a podřízení snažili ovlivnit rozhodování mocnějších ve svůj prospěch, případně ve prospěch své skupiny. V moderních demokratických státech, kde se státní moc chápe jako delegovaná občany ve volbách a zprostředkovaná volenými zástupci (např. poslanci), je styk poslanců s voliči nezbytný a žádoucí. Je ústavně zaručen jako petiční právo. Proto mají volení funkcionáři a poslanci své kanceláře a hodiny pro veřejnost.

Na druhé straně může takové ovlivňování snadno přejít v korupci, tj. zneužívání svěřené pravomoci k soukromému či skupinovému prospěchu. Korupce zde může mít různé podoby, například: 1) prosazovaná věc by neoprávněně zvýhodnila nebo naopak poškodila určitou osobu nebo skupinu; 2) prosazovaná věc by poškodila veřejný zájem; 3) prosazovaná věc je v osobním zájmu funkcionáře (tzv. střet zájmů); 4) funkcionář chce za prosazení této věci protislužbu nebo platbu.

Je zřejmé, že jakési mantinely pro lobbisty dávají zákony schválené oběma ústavními komorami, ale co je ve skutečnosti „dovolený politický obchod“ a co je již korupce musí určit jen nezávislé soudy. Bez posouzení konkrétního případu, který si navenek říká „lobby“, ale přitom je to skrytá korupce, se nikdy nedobereme pravdy.

Průměrov versus Extrémov – Tak mi někdy připadá rozdělená naše společnost. Na jedné straně jsou v „Průměrově“ četní zástupci „hrnců masa“, kteří upřednostňují materiální zajištění, ať už je od kohokoliv, třeba i od ďábla. Mají své letité názory na život, svá moudra, drží se svých idolů, své plotny či svého půllitru. Zastávají heslo: „Hlavně moc nevyčnívat, nebrat na sebe žádnou odpovědnost, nekomplikovat si zbytečně život, a když si chci zakřičet, tak jen dobře schovaný v davu“. V pomyslném „Extrémově“ sídlí nejen názoroví radikálové a obecní křiklouni, ale také ti, kteří se honí za samými výstřelky a senzacemi. Je příznačné, že v „Extrémově“ lidé velmi rádi sledují například Televizi Nova a hltají do sebe laciné senzace z bulvárních deníků Aha či Blesk. „Extrémov“ má také bezesporu své politiky, své celebrity a své mecenáše. Příznačné pro oba tábory je, že jejich obyvatelé ztratili vnitřní svobodu. Lidem z „Průměrova“ stačí, že někdo něco řekl ve sdělovacích prostředcích. Nic si neověřují a výrok médií berou za obecnou normu pro svůj život. Obyvatelé z „Extrémova“ ztrácí svobodu ducha, když se nechávají spoutávat výstřelky, mimořádnostmi či senzacemi. Jak se dostat z „Průměrova“ a nezabloudit do „Extrémova“? K tomuto nelehkému cíli docela dobře pomáhá intelektuální poznání, uplatnění lidských zkušeností a lidské moudrosti a zachování si vnitřní svobody v rozhodování.

Jak jsem přelezl Ostrý Roháč – Letošní dovolenou jsem prožil s kamarády v Západních Tatrách nedaleko horské střediskové obce Zuberec. Během týdne jsme podnikli čtyři celodenní pěší túry, z nichž jedna vedla přes Ostrý Roháč. Kdo zná Roháče, tak mu tento vrchol moc nemusím popisovat. Pro ostatní připomínám, že se jedná o náročný vrchol (2 088 m), který žádá nejen fyzickou kondici, ale také nutnou odvahu během jeho zdolávání. Je to takový „bombónek“ pro sportovce a „pořádná kláda“ pro běžné turisty. Přiznávám, že jsem původně ani na tento „kopec“ nechtěl jít. Vždyť jsem v poslední době nic pořádného neušel. Pobíhám tak jen okolo fary či kostela.J Jenže mým třem kamarádům se podařilo mne zlákat až do blízkosti Ostrého Roháče. Prý, když se nebudu cítit, mohu se vždycky vrátit zpět. No, když jsme ale přišli k samotným exponovaným místům se řetězy, uvědomil jsem si, že vlastně ani není cesty nazpátek a že musím chtě nechtě „Ostrý Roháč“ přejít. Naštěstí se mne ujal jeden z kamarádů. Šel přede mnou a jen říkal, kam mám dávat nohy a kam ruce. Řetězů se prý moc chytat nemám, jsou jen psychickou berličkou, ale případný pád za mne nevyřeší. Daleko účinnější obrana před pádem je metoda „tří pevných bodů“ (mít pevný záchyt buď v obou nohách a na jedné ruce nebo v obou rukách a na jedné noze). Připadal jsem si chvílemi jako neohrabaný školák v hodině tělocviku a chvílemi jako blázen, který se nechal druhými přemluvit. Ale, světe div se, všechna náročná místa, včetně třímetrového „traverzování“, se mně, netrénovanému člověku, podařilo zvládnout.