Postřehy Pavla Seidla - červenec 2013

Černá labuť – Co mají společného vynález kola, pád Kartága, propad akciových trhů z roku 1987, Harry Potter a teroristické útoky z 11.září 2001? Proč bychom se neměli snažit doběhnout vlak, který nám ujíždí? K čemu může být dobré pokoušet se uhodnout počet milenců carevny Kateřiny Veliké? A proč se nevyplatí důvěřovat prognostikům a laureátům Nobelovy ceny za ekonomii?

Jestli vás zajímají odpovědi na tyto provokující otázky, potom si pořiďte knihu „Černá labuť“ od amerického akademika a investičního poradce libanonského původu Nassima Nicholase Taleba. V ní autor podrobně analyzuje fenomén „černých labutí“, to je nepředvídaných jevů s významným – a nezřídka výrazně negativním – dopadem na náš život. Podle prof. Taleba je příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry v ekonomy a prognostiky, přehnané kategorizování či uchylování se k dosavadním zkušenostem tam, kde bychom měli přemýšlet co nejotevřeněji a nejobecněji.

Můj dojem z této knihy? Její kapitoly mě rozhodně nenechaly v klidu a čas od času mě pořádně nadzvedly J, současně ode mne žádaly pozornost, odvahu opustit své „zajeté koleje“ a přehodnotit svůj pohled na svět.

Svědectví života, naplněného službou a úsměvem – tak by se dala nazvat životní pouť paní Drahomíry Novotné z Olešnice (*8.6.1943  + 12.6.2013), kterou jsme v naší chlumecké farnosti dobře znali jako paní Drahu, a se kterou jsme se při pohřbu v úterý 18.června 2013 rozloučili v děkanském kostele sv.Voršily. Dovoluji si nabídnout něco z promluvy, která zazněla během pohřebního rozloučení.

„Během svého života vyzrála paní Draha v osobnost, která mnoho dobrého předávala dál. Ale jen ona sama dobře věděla, kolik jí to stálo námahy a úsilí, aby získala přirozené ctnosti: trpělivost, shovívavost, radost … . Člověk se může rozvíjet jen tehdy, když překoná svůj stín, své vlastní já. Může se rozvíjet jen tehdy, když sám chce a pro svůj vývoj dělá konkrétní kroky, byť někdy velmi bolestné. Postupem času také pochopila, že potřebuje život z víry, aby mohla účinně sloužit druhým, svým blízkým v rodině, ve farnosti, nemocným v pensionu. Víra v Krista pro ni nebyla omezena jen na kostel, obřady, příkazy. Ona s Pánem Ježíšem duchovně žila. Byla opravdu ženou služby, oběti…. Když viděla, že může s něčím pomoci, okamžitě se nabídla. Naše farnost může být šťastná, že v ní paní Draha žila a působila, že byla členkou farní rady, dobrovolnou pracovnicí ve farní charitě, kostelnicí lučického kostela. Měla velké porozumění pro těžkosti svých bližních. Nosila to všechno ve svém srdci. Byla citlivá, ale přitom také pevná v naději. V neposlední řadě to byl její úsměv. Ten rozdávala velmi ráda a ten také přinášel mnohým radost a povzbuzení.

Příchod její vážné nemoci nás mnohé zaskočil. Ona sama svoji nemoc s důvěrou v Pána Boha přijala a trpělivě ji snášela. Měla stále před očima své drahé z rodiny, své příbuzné, známé, potřebné, trpící. Za ně se denně modlila, prosila Boha….  Tolik jí to leželo na srdci. Během nemoci prožívala radost z hezkých vztahů právě v rodině.“