Postřehy Pavla Seidla - leden 2013

Podpisy na nominaci prezidentského kandidáta – Jednou z hloupostí, kterou naši zákonodárci vytvořili, je právní norma, že kandidát na prezidenta naší republiky (pokud ho ovšem nenominují poslanci či senátoři) musí sesbírat od svých příznivců přes 50 tisíc podpisů. Ministerstvo vnitra potom kontroluje jejich pravost ve dvou odebraných vzorcích. Pro stanovení chybovosti celé petice ale použilo pochybnou metodu - sečetlo procentuální chybu v obou vzorcích a výsledná procenta odečetlo od dodaného počtu podpisů. Tím podle četných kritiků odebralo kandidátům i platné hlasy. - Přitom by podle zdravého rozumu stačilo dát do zákona požadavek menšího počtu podpisů (například 5 tisíc), ale úředně ověřených. Odpadly by trapné dohady a soudní tahanice.

Prezidentská milost – Prezident Václav Klaus se rozhodl vyhlásit dílčí amnestii, a to ke dvacátému výročí vzniku samostatné České republiky. Oznámil to v tradičním novoročním projevu. Posledním, který v pozici hlavy státu pronesl. Někteří politici toto jeho gesto vítali s tím, že se odlehčí přeplněným věznicím, jiní byli zdrženliví, další kritičtí. Tak to nakonec v politických rozhodnutích bývá. Udělení milosti by mělo být, logicky, využito především v jednotlivých případech, kdy se jedná o trestný čin menší společenské závažnosti. Vyhlášení dílčí amnestie je vždycky problematické, protože zahrnuje nejen nešťastné zlodějíčky a neplatiče alimentů, ale bohužel i protřelé korupčníky. Nemohu se zbavit dojmu, že ze strany Václava Klause se opět jedná pouze o pragmatické, ne-li líbivé, gesto na závěr jeho prezidentské funkce: ukázat lidu, jak je velkorysý. Jen si vzpomeňme, jak kdysi ostře kritizoval stejnou dílčí amnestii, kterou vyhlásil Václav Havel. Nenechal tehdy na svém předchůdci nit suchou… Má být tato milost novou příležitostí pro provinilce k novému začátku – tentokrát v mezích zákona - nebo je to jen tah, jak udělat z Václava Klause hodného vládce? Nebo… ?J

Co obnáší Vánoce z pozice katolického faráře? – No… Není to vždycky zrovna idylka. Je to tak trochu maratón bohoslužeb (během čtyř dnů jich absolvujete čtrnáct). Nesmíte zapomenout, co do kterého kostela je nutné přivézt, s kým co ještě honem domluvit, co nesmíte pustit z hlavy…, jinak se vytrestáte tím, že se musíte pro něco vracet, někoho hledat, dalšímu se omlouvat. Je to veselý kolotoč nejrůznějších úkolů a povinností. Musí se počítat s tím, že se během vánočních dní moc nevyspíte; že do úst strčíte nějaké to sousto v poloběhu; že budete mít spoustu telefonátů, během kterých budete odpovídat na stále stejnou otázku: „Jak se ti daří?“; že nakonec (nebo ještě lépe na začátekJ ) ztratíte hlas, takže lidé místo promluvy uslyší jen jakési chrčení; budete pravidelně (i nepravidelně) zívat a určitě budete mít v posledních dnech vánočního období onen trapný pocit, že se vlastně v promluvách pořád opakujete!

Dostaví se únava, malátnost, ale i lehká podrážděnost…

Ale, vydržíte-li v dobrém do konce, pocítíte v duši tu jedinečnou a nádhernou melodii písně našich chlumeckých Blue Flowers „Jak je nádherné žít“ J