Postřehy Pavla Seidla - březen 2014

Poslední vrchol – Španělský snímek La Ultima Cima ukazuje typ kněze, o kterém zpočátku nikdo nemluví: kněze, který slouží Bohu tím, že slouží druhým. Pablo Domínguez Prieto – člověk překypující radostí a velkou zálibou v horolezectví tušil, že zemře mladý a přál si, aby to bylo v horách. Odevzdal svůj život Bohu a Bůh přijal jeho nabídku. Ve 42 letech umírá při sestupu španělské hory Moncayo. Pablo byl znám a milován velkým počtem osob, které o tom svědčí po jeho smrti. Teprve po jeho smrti totiž mnohým dochází, jakou byl osobností. Byl nejen vzdělaným knězem a děkanem fakulty, ale také radostným člověkem, který nemoralizoval, nepovyšoval se nad druhé, dokázal si všimnout potřebných v nouzi. Veškeré své finanční příjmy v tichosti a nenápadně rozdával chudým. Nebyl ani žádným populistou či křesťanskou celebritou. Věřím, že tento film má co říci nejen věřícím, ale také těm, kteří zrovna nemají dobrou zkušenost s katolickou církví a s některými kněžími.

Hrdinka bez oslav – Letošní Zimní olympijské hry v Soči znamenaly pro naši českou výpravu výborné výsledky v biatlonu, v rychlobruslení či ve snowboardingu. Veškerý zájem novinářů, sponzorů i veřejnosti se zúžil na reprezentanty, kteří přivezli z her medaile. Jistě. Výkony Martiny Sáblíkové, Evy Samkové, Ondřeje Moravce či Gabriely Soukalové si zaslouží oprávněný obdiv! Mně osobně ale nejvíc oslovila svou bojovností a statečností snowboardistka Šárka Pančochová. Po prvním kole finálové jízdy ve snowboardingu - slopestyle vedla a zdálo se, že je vše v pohodě. Pak přišel při druhé jízdě ošklivý pád a Šárka klesla v pořadí až na páté místo. Co na tom, to se stává a Šárka jako pravá bojovnice to vzala s typickým nadhledem: „Jo, bouchla jsem se do hlavy, ale žiju, takže dobrý.“ Jediné, co jsem nechápal (a přišlo mi to vůči ní nelidské), že musela jít do takzvané mix zóny, kde ji zpovídal naprosto „vygumovaný“ reportér. Není divu, že otřesené Šárce se za chvíli udělalo zle. Upřímně řečeno, někteří čeští reportéři asi mnoho o etice a lidskosti neslyšeli, když neměli ani trochu taktu dát zjevně otřesené sportovkyni pokoj, aby se mohla vzpamatovat z nepříjemného pádu. Smekám před Šárkou. I když na olympiádě neuspěla podle vlastního přání, šla fandit Evě Samkové a dalším. Uměla se radovat z jejich úspěchů.

Něco z mých meditací

• Když je naše lidské ego rozdrceno na prach, není potom nic, co by nás mohlo zlomit.
• Nezakládejme si na svém poznání. Svěřil nám ho Nejvyšší, abychom na chvíli posvítili druhým na jejich životní cestě.
• Nečekejme od lidí pochopení a vstřícnost v jednání, ale sami dělejme vše pro to, aby, až se rozejdeme, odcházeli od nás s vědomím, že jim někdo naslouchal, rozuměl a bral je vážně.
• Velkým pokušením ambiciózních jedinců, (duchovní z toho nevyjímaje), je neustálou konfrontací názorů strhnout veškerou pozornost na svoji pravdu a na svoji osobu. Je to ovšem jen ztráta času a vnitřního klidu.
• Na každém člověku snadno najdeme nedostatky. Ty jsou ale zavádějící. Zaměřme se především na jedinečné dobro, které má ukryté v nitru. Objevíme jeho charisma, které nás obohatí a posílí.
• Hledejme pravdu a dojdeme-li k závěru, že jsme ji nalezli, ať se to nestane impulsem k tomu, že nectíme pravdu druhých.

Černý král – Tak se jmenuje poutavé vyprávění Ruth Shaumannové, která píše o neobvyklém místním zvyku. V jedné obci je stará tradice: O Velkém pátku tam nosí kříž ke kapli za vesnicí. Muž, který kříž nese, je celý zahalený tmavým plátnem, takže ho nikdo nepozná. Jednoho roku došlo k tomu, že se nikdo neodhodlal vzít na svá ramena těžký kříž a vynést jej. Tu vyskočil jeden mladík, který tam byl náhodou, a převzal roli Krista nesoucího kříž. Udělal to z pouhé momentální nálady a bujnosti. Nebyl vůbec věřící. „Co mám dělat?“ ptal se. Převor místního kláštera mu odpověděl: „Nést, nic než nést.“ A tak mladý muž vlekl těžký kříž, sám skrytý v černém plátnu. Jak šel, břemeno bylo stále těžší a těžší. Jeho počáteční bujnost ho úplně přešla. Skoro se zhroutil. Zlomila se také jeho nadutost. Na konci svých sil dosáhl konečně cíle - kaple za vesnicí. Převor mu přinesl občerstvení a ujišťoval ho: „Nikdo vás nepoznal.“ Na to mladík odpověděl: „Někdo přece. On mne a já jeho.“ Myslel tím Krista...

Co mne napadá s příchodem Velikonoc? Kéž bychom měli velikonoční oči, jež ve smrti dohlédnou až k životu, ve vině až k odpuštění, v rozdělení až k jednotě, v ranách až ke slávě, v člověku až k Bohu, v Bohu až k člověku, ve mně až k tobě. A k tomu veškerou velikonoční sílu.

Přeji vám všem radostné a spokojené prožití Velikonoc.